„Tak já tedy jdu.“

To jsou poslední slova, která jsem vyslovil. Tu větu si opakuji pořád dokola a asi ještě dlouho budu. V tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo. Proč se trápit nad poslední větou při rozloučení? Možná proto, že jsem chtěl říct něco chytřejšího, povzbuzujícího. Něco, co by dávalo větší smysl, a přesto ta věta vystihuje vše.