Na místě, kde vysoké jsou zdi,

na nich ostnatý drát,

co tě, chlapče, v noci nenechává spát.

„Tak já tedy jdu.“

To jsou poslední slova, která jsem vyslovil. Tu větu si opakuji pořád dokola a asi ještě dlouho budu. V tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo. Proč se trápit nad poslední větou při rozloučení? Možná proto, že jsem chtěl říct něco chytřejšího, povzbuzujícího. Něco, co by dávalo větší smysl, a přesto ta věta vystihuje vše.

Je mi teprve 19 let a jsem ve výkonu trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Chci se podělit o moji zkušenost s vězením a změnou.