Adama Bůh z prachu stvořil,

by sám v světě neživořil,

člověka k obrazu svému,

nebude už smutno Jemu.

„Konečně, konečně jsem se probrala,“ pomyslela si malá dušička a ze shora pozorovala pomlácené a zničené tělo mladého muže…muž, teda spíš ještě kluk, jeho tělo. Nic z toho, co po něm zbylo, nejevilo už známky života…Bylo jí ho líto…Moc líto.

Ahoj ty můj malej a roztomilej andílku, jsi moje milovaná ženuška a rozkvetlá kopretinka. Vím, že máš kopretiny ráda. Posílám ti jich plnou náruč. Obdivuji tvoji vnitřní sílu a chuť věci měnit a jít stále dále se vztyčenou hlavou.

 Na místě, kde vysoké jsou zdi,

na nich ostnatý drát,

co tě, chlapče, v noci nenechává spát.