Na pouti jsem ti vystřelil růži z Maroka

a koupil jsem ti cukrovou vatu plnou nesplněných snů.

Otevři dlaň, dám ti pár jisker od oka,

poslechni proroka a nepodceňuj tmu.

Až překročím práh bytu,

kde měl jsem s tebou žít,

otřepu se hnusem a přestanu snít,

že doba renesance je dávno pryč.

S ní zmizela touha,

a se zamlženým obrazem i chtíč.

Bylo léto. Léčil jsem se v bohnické léčebně ze závislosti na drogách. Náš pavilon byl uprostřed parku, který svojí krásou a velikostí připomínal park zámecký. Pavilony se dělily na několik postupně stojících domů jak město, kde žili šílenci, narkomani, alkoholici, lidi ztracení ve svých světech uprostřed parku v kráse květů.

Asi nepřemýšlíš o mé existenci,

ale jsem to já.

Křehká, přitom mocná,

od počátku lidstva až k jeho konci.